8.1.2019 admin 0Comment

Při přemýšlení, kam zase vyrazím na trip, jsem se rozhodl odškrtnout svůj další sen a nahlédnout do slovinského národního parku. Triglav je jediný národní park Slovinska – cíl byl tedy jasný. Sice jsem vyrazil přímo do podzimního nečasu doprovázeného nízkými teplotami, ale nakonec jsem si užil krásy Slovinska a to téměř bez turistů.

Tentokrát s FlixBusem odjíždím ve čtvrtek večer, abych do slovinské turistické destinace Bled dorazil brzy ráno. I když nejsem zrovna ranní ptáče, tak jako cestovatel vstávám kolikrát velmi brzy. Na důvod proč odpovídá příroda, protože jindy než ráno východ slunce nezpozorujete. Cesta autobusem probíhá bez komplikací, jen je mi líto jednoho cizince, který pravděpodobně ztratil pas. Bohužel to zjistil až před výstupem v Bledu.

Ráno přijíždíme na čas - kolem 6 hodiny. Jsem dochvilností FlixBusu potěšený, všechno šlape podle plánu a můžu rychle vyhledat nejlepší místo na focení. Na tenhle trip jsem si totiž půjčil kvalitní fotoaparát, abych mohl zdokumentovat nádhery Slovinska. Zdá se, že nejlepšími místy pro zachycení jezera Bled je Malá Osojnica či Ojstrica. Problémy ale dělá počasí a přechod na druhou stranu jezera s následným 30 minutovým výšlapem na vyhlídku. Taxík se mi nedaří stopnout, UBER ani Taxify zde nejsou dostupné. A tak musím na vyhlídku pelášit s „plnou polní“ na zádech. Asi 40 minut obcházím jezero, ze kterého vyzařuje klid. Následně přicházím ke strmému a poměrně špatně označenému výstupu na vyhlídku.

S více jak desetikilovým závažím vystupuji na první bod pod jménem Malá Osojnica, kde se usazuji a vychutnávám si s několika dalšími fotografy východ slunce. Protože je obloha hodně zatažená, tak už mi ani nevadí, že jsem východ nestihl od začátku. Slunce se totiž jen těžce prodírá přes mraky. Fotím, seznamuji se s dalšími cestovateli a vychutnávám si kouzelné ráno. Ještě krátce pozoruji, jak na Bledský ostrov přijíždí lodičkami první návštěvníci.

44805172_1904037066558990_665021788241002496_n

Opět se mi potvrzuje tvrzení, že i když někam odjedu sám, nakonec nikdy sám nejsem.

Já jsem se rozhodl pokračovat až na nejvyšší bod výstupu do divoké přírody. Chci totiž potkat nějaké zvířátko a zkusit ho v lese vyfotit. No a taky se mi vůbec nechce zpátky z kopce, když už jsem si dal tu práci vystoupat nahoru. Nakonec mi štěstí přeje! Potkávám divokého jelena (teda doufám, že to byl jelen – haha). Už jsem ho téměř stihl zachytit, ale nakonec se polekal a utekl. Podaří se mi vyfotit alespoň mloka, kterého kryje spadané listí.

Následně pokračuji ještě na druhou vyhlídku a pomalu přicházím dolů k jezeru. Po cestě mě odchytl kapitán z lodičky. Navrhuje mi, abych se připojil k projížďce na ostrov. Přidávám se. Cestou na ostrov míjíme místní veslaře, kteří zde trénují. Přijíždíme na ostrov, ale nic moc tu není. Jeden kostel, vyhlídka, drahá restaurace a tisíc Číňanů. Chvilku jsem tu pobyl a teď odplouvám elektrickou lodičkou na druhý břeh. Kapitán této lodičky mi povídá, že se zná s Anže Kopitarem, hokejistou Slovinska, který hraje za Los Angeles. Vypráví i o Jágrovi, že je nejlepším hokejistou všech dob a on s ním měl tu čest hrát. Slovinský národní tým se prý střetl několikrát s českými hokejisty v Písku či menších městech.

IMG_20181026_140311_465

Odpoledne se zase odebírám do centra Bledu, odkud jsem ráno vycházel. Našel jsem si restauraci a ochutnávám místní speciality. Houby mi moc nechutnají, ale byl jsem přemluven, ať zkusím místní bramboračku. Brambory zvládám, ale houbová pochoutka zůstává na talíři. :D Pivo chutná podobně jako české, avšak té nejhorší kvality. :D Druhý chod chutná velmi dobře, ale ničím mě nepřekvapuje. Jedná se o brambory s vepřovou panenkou, kterou místní kuchař bravurně nazdobil.

Jsem poměrně unavený a v 16:00 se rozhodnu zkusit podruhé vyfotit ostrov na jezeru, tentokrát při západu slunce. Bohužel se opět nezadařilo. Zatažená obloha v kombinaci s deštěm nepouští sluníčko ke slovu.

IMG_20181030_131354_563

Den se pomalu chýlí ke konci a tak vyhledávám apartmán, kde si povídám s místními a poslouchám jejich příběhy v zapadlé hospůdce. Nevysedávám ale do rána, protože mě ráno čeká návštěva Triglavu, jediného národního parku ve Slovinsku a místní soutěsky Vintgar, která se nachází několik kilometrů od Bledu. Usínám brzy vyčerpáním.

Druhý den vstávám velmi časně a opouštím apartmán. Protože prší, vytahuji pláštěnku a vydávám se několik kilometrů pěšky s batohem k soutěsce. Cesta trvá skoro dvě hodiny, ale mně to nevadí. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu, vypnout, nabrat novou sílu a energii. Samota a okolní příroda mi v tomto případě pomáhá dobít baterky. Přijdu si jako před dvěma sty lety, kdy neexistovaly autobusy, ani taxíky. Baví mě to.

Po necelých dvou hodinách přicházím k budce, kde se platí vstupné. Chvilku se bavím s milou místní slečnou z okénka a ta mi nabízí, ať si u ní nechám batoh. Neváhám ani chvilku a odkládám ho. Jak už je mým zvykem, tak tam nechávám i všechny cennosti kromě fotoaparátu. Vše od počítače po 360 Gear od Samsungu zůstává v budce pracovníků národního parku. Tíha je pryč a zbývá mi jen pláštěnka a fotoaparát na krku. Soutěska Vintgar je téměř prázdná, jen pár nadšenců tu trajdá se mnou. I když poprchává, tak mě stejně překvapuje, že jsem tu skoro sám, protože většina fotek ze soutěsky obsahuje stovky osob. Obvykle ji prostě nelze vyfotit bez lidí. Konečně mi život přináší i trochu štěstí. Až tento rok jsem zjistil, jak mě focení uklidňuje. Nad ničím nepřemýšlím, koncentruji se na kvalitní záběr a začalo mě to bavit ještě víc než kdy jindy. Uklidňuje mě to. Času mám dost, fotím, jak se mi zachce, a užívám si krásnou přírodu národního parku Triglav. Postupně procházím celou soutěsku, narážím na několik menších vodopádů, až přicházím k tomu největšímu na konci soutěsky.

44859982_1904513999844630_4472055862835281920_n

Spousta lidí soutěsku prochází rychle, aby navštívilo vodopád na konci, ale já to mám přesně naopak. Zastavuji se, kde mohu a užívám si přírodní úkazy. Vodopád na konci mě zklamal. Jeho prostředí působí dost komerčně. Mně se víc líbí skryté vodopády jako třeba v národním parku v Gruzii.

Fotky působí jako klišé, ale stejně mi to nedá a fotím. Následně se z parku přesouvám k železniční trati a tunelu. Vlaky jsou vždy skvělým objektem k fotografování, ale ani po hodině čekání se vlak neobjevuje. Vracím se zpátky pro batoh.

Po návratu si objednávám čaj, kontroluji věci a připravuji se na další pochod zpátky do města. Trvá mi opět skoro dvě hodiny a končí v obchůdku, kde se občerstvuji. Dávám si ovoce, opět se mi potvrzuje, že jižní státy mají ovoce minimálně tisíckrát kvalitnější než my. Víno zde chutná jako ze zahrádky.

44981034_1905137493115614_6858190661422678016_n

Jelikož se ještě tento večer se chystám Flixbusem zpátky do Prahy, tak mě napadá, že zakončím propršený den ve Wellness s výhledem na Bledský Hrad.

Wellness nabízí asi 7 typů saun, venkovní bazének, aquapark a vířivku s výhledem na hrad a jezero. Užívám si tu několik hodin před odjezdem zpátky do Prahy, dobíjím baterky. Vychutnávám si každý moment, každý okamžik. Nechce se mi odjet zpátky.

IMG_20181027_203358_151

Bohužel se nedá nic dělat a musím. Opouštím luxusní centrum a vydávám se k autobusové zastávce, která je lokalizovaná v úplným centru. Flixbux opět přijíždí na čas, nasedáváme a odjíždíme zpátky do srdce Evropy, naší České republiky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *