8.11.2018 admin 0Comment

Nejvyšší hora Německa vyjadřuje už samotným názvem, že není ledajaká hora. První část slova znamená v překladu „vlak“, protože se na vrcholek dá vyjet po železnici. My se ale rozhodli pro jinou variantu - vystoupat nahoru po svých!

Tentokrát jsme výlet k našim sousedům protáhli o jeden den (pozn. oproti poslednímu výletu do italských Dolomit). Ve čtvrtek odpoledne nasedáme do FlixBusu nad hlavním vlakovým nádražím. Mile mě překvapuje, že nástup cestujících probíhá velmi rychle. Dokonce i autobus přijíždí s předstihem. Teď mě a mého bratra Davida, parťáka pro tento výlet, čeká několikahodinová cesta do Mnichova a pak přestup na spoj do finální stanice Garmish-Partenkirchenu (GaPa). Cesta probíhá pohodlně a příjemně. Navíc rychle ubíhá díky filmu ze zábavného portálu FlixBusu.

20180826_141816

Do GaPa přijíždíme později v noci za deštivého počasí. Usuzujeme, že bude nejlepší si chvíli odpočinout v místní restauraci na malém náměstí. Sedáme si dovnitř a ochutnáváme proslulé německé weissbeer - vrchně kvašené pivo. V podniku se nezdržujeme dlouho a za hodinu vyrážíme k základnímu výchozímu bodu Zugspitze. Doporučuji přijet do cílové destinace dříve než my, protože nám ujel poslední vlak. Musíme pěšky. Téměř hodinová túra uprostřed noci nás dost vyčerpává. Nakonec se dostáváme k parkovišti pod výstupem, kde také přespíme. S Davidem jsme se rozhodli, že si ráno přivstaneme. Chceme přijít včas pod hlavní jednodenní trasu na vrchol Zugspitze a odpočinout si. Odpočinek je na takových cestách velmi důležitý, protože když si nikde neodkládáte své krosny (cca 20 kilo váhy), tak jste unaveni již po několika minutách a cesta utíká velmi pomalu.

První část výšlapu vede lesními cestami až k soutěsce s vodopády, která je zpoplatněna. Trvá nám zhruba hodinu, než se dostaneme do tohoto bodu. Tady zaplatíme vstupné v malé útulné hospůdce (ideální na krátkou přestávku). Vstupné je vybírané zejména za účelem údržby přírodního bohatství. Krásy soutěsky objevujeme za drobného deště. Počasí není moc přijatelné, příliš se nezdržujeme fotografováním. Pokračujeme dál okolo muzea, ve kterém se nachází archeologické vykopávky a popisuje příběhy tohoto místa. V soutěsce pozorujeme hned několik vodopádů, které vznikají díky ledovcovému tání a vlivu deštivého počasí. Naštěstí je tu i spousta jeskyň, v jedné z nich se schováváme před deštěm. Po několika desítkách minut opouštíme nejkrásnější úsek výstupu na Zugspitze a přicházíme na Hütte.

V Německu, stejně jako v Itálii, jsou po cestě na vrcholky hor chaty, které slouží k přespání a doplnění energie. Hütte nejsou malé chatky, které známe z našich víkendů. Jsou to ohromné, povětšinou dřevěné hotelové komplexy pro turisty. Vždy se nacházejí na značených cestách a nelze je přehlédnout. Problém vzniká, když se zde chcete ubytovat. Přes léto jsou téměř plně obsazené, proto jsme s sebou vzali stan. Rád stanuji ve volné přírodě. Miluji vstávání s nádherným výhledem na vrcholky hor a klid. Po občerstvení v Hütte vycházíme postavit stan. Rychle vybíráme vhodné místo a stavíme stan, protože nám opět nepřeje počasí a zdá se, že nás čeká vydatná přeháňka. Taky se tak stalo! Sice je teprve 6 hodin odpoledne, ale už teď jsme unaveni. Za silného deště usínáme. Ještě před spánkem přemýšlím nad tím, že je nutné si vždy obstarat kvalitní karimatku, protože při stanování velmi často uleháte na kamenitém povrchu jako my dnes.

Vstáváme brzy podle plánu - kolem půl osmé. I přesto máme zpoždění a vidíme na cestičkách spousty turistů, kteří mají před námi náskok. Zdržuje nás mokrý stan i balení věcí do krosen. Vycházíme kolem půl deváté připraveni vystoupat na Zugspitze. Bohužel je opět velmi špatné počasí a uvědomujeme si, že výstup bude opravdu obtížný. Vrcholky hor se schovávají v neprůhledné mlze! Znovu mrholí.

20180825_123941

Na výstup se i tak vydáváme povzbuzeni energií ostatních cestovatelů kolem nás. Vystupujeme k první ferratě, kde si společně s několika dalšími horolezci nasazujeme sedáky (jištění pro případ uklouznutí) a brzdu, která slouží ke stejnému účelu. Před výstupem jsme ve skvělé náladě a vtipkujeme.

Ferraty jsem si poslední dobou zamiloval. Na jejich zdolání potřebujete základní horolezecké vybavení a helmu, protože na vás mohou spadnout úlomky skal. Výstupy jsou obvykle upravené lidmi - navrtali do skal různé železné tyče a očka, které spojuje pevné lano. Na lano si uchycujete brzdu, ta má 2 části. Když přijde železné očko, jednu karabinu zaháknete na část lana za očkem a druhou vyháknete. Takto probíhají celé ferraty a díky tomu je možné vylézt až na vrcholky hor, kde se většinou nachází kříž značící cíl. Silně nedoporučuji lézt bez jištění. Ale potkávali jsme i nejištěné lidi, zejména se jednalo o začínající cestovatele, kteří neměli žádný přehled o povinné výbavě. S bratrem jsme usoudili, že v tomto případě jde o hazard s vlastním životem.

Výstup není těžký a dá se absolvovat s krosnou. Prvních několik stovek metrů se „učíme“ s našim vybavením a pak následují složitější úseky, které nejsou horolezecky náročné. Ale nepříjemně prší a voda stéká ze skal přímo na nás. Rychle promokáme. Skály jsou téměř kolmé, jak stoupáte výš, tak je pohled dolů stále méně příjemný. Po železných očkách stoupáme přes hodinu a cítíme vyčerpání. Chvilku odpočíváme a za přítomnosti dalších horolezců pokračujeme do strmých výšin k vrcholku Zugspitze. Stále prší, mrholí a není vidět na krok. Vodu doplňujeme z místních vodopádů. Cesta je náročná, až tímto výstupem získáváme pravé zkušenosti s ferraty. Nejvíce nás fascinují výhledy na údolí a ostatní vrcholky.

20180825_125015

Naše nadšení neopadá. Zelené a travnaté prostředí se mění na kamenité. Samotný vrcholek je blízko. Značení cesty nás mate, na jednom rozcestí míjíme správnou cestu. Následně hledáme, kudy se vydat. Cestu po několika minutách objevujeme a postupujeme dál, najednou vidíme to, na co celou cestu čekáme! Ledovec!

I když máme protiskluzové podrážky, ze vstupu na ledovec máme respekt. Informace, že nepotřebujeme nasazovací řetězy na obuv, se stává mylnou. I přesto se cestou vydáváme. Víme, že ledovec není dlouhý a pak následuje už finální výstup na vrchol Zugspitze, který zcela zahalila mlha. Čas pokročil a předpověď počasí se naplňuje. Od poledne bude již pouze pršet. S neúplnou výbavou pokračujeme ve výstupu na ledovec. Po dvaceti minutách se zastavuji a říkám bratrovi: „Dave, dneska není náš den. Musíme to zabalit!“

20180825_104223

Ledovec extrémně klouže, na čemž se podepsalo i deštivé počasí. V kombinaci s téměř nulovou viditelností a tím i nulovým výhledem z vrcholku Zugspitze volíme cestu zpátky. Bohužel se výstup nezdařil. Jsme rozhodnuti slézt ferratu dolů. Mrzí nás to, ale není třeba riskovat zdraví. Bezpečnost akce je vždy důležitější než osobní ambice a úspěch.

Sestup nám přijde daleko nebezpečnější, ač se zdá být o hodně rychlejší. A taky ve skutečnosti rychlejší je. Slézáme za polovinu doby, než nám trval výstup po finální část nejvyšší hory Německa. Kolem potkáváme další horolezce bez jištění v pokročilé fázi ferraty a všem doporučujeme, aby se vrátili už jen  kvůli jejich nulovému jištění. Poslouchají nás a všichni ferratu slézáme. Smutně koukáme na zamlžený vrcholek a přemýšlíme, co dál!

Máme dvě možnosti. Prví je návrat do Hütte a odpočinek. Druhou možností se stává výstup na vedlejší pohoří a pokoření menší hory ležící vedle Zugspitze. Výstup touto trasou není náročný, ale zabere 4 hodiny k cílové vlakové stanici vlaku, který nás vezme do GaPa. Probíráme s bratrem možnosti a rozhodujeme se přejít druhou horu směřující k jezeru. Víme, že počasí si nevybíráme a výstup riskujeme i s informací, že bude od dvou hodin do večera vytrvale pršet. „Nejde o náročný výstup, tak se ničeho nemusíme obávat,“ říkáme si navzájem. Ale to se hodně pleteme.

Počasí je extrémní. Silně prší, fouká na nás nepříjemný vítr a nemáme téměř žádnou vodu. S bratrem se na sebe mlčky koukáme a kýváme, že pokračujeme dál. Pláštěnky trochu pomáhají proti mokrému počasí, ale déšť si i tak nachází cestu pod naše oblečení. V nohách čím dál tím víc cítíme první výstup k ledovci. Nohy předkládáme jednu za druhou a sužuje nás žízeň. V ten okamžik jsem přistoupil k tomu, co jsem nikdy neudělal. Rozhodl jsem se napít z malých výklenků skály, které obsahovali deštivou vodu. Bratr pro změnu zkouší nachytat déšť do pláštěnky. Počasí opravdu nelze podceňovat. Příroda vás dokáže nevyzpytatelně překvapit.

Voda nám přidává na energii. Zmrzlé nohy, chodidla a prsty na rukou nás omezují a v ten okamžik ani nemáme dobrou náladu. Vystupujeme konečně na vrchol. Opět jsme zklamaní. Nic nevidíme, protože nás obklopuje mlha.

20180825_070927

Problém není v tom, že nic nevidíme, ale v tom, že nevíme, jak daleko je konec naší pouti. Bez vody a za špatného počasí se můžeme lehce ztratit. Cesta zmatečně ukazuje červené body trasy. Sestupujeme po ferraratách dolů, jsou lehčí než ty na Zugspitze, ale celkově náročnější kvůli špatnému počasí. Promrzávají nám konečky prstů, opět pijeme ze studánek a spěcháme se slezením ferrat. V ten okamžik se cítíme téměř na pokraji sil a snažíme se vytěsňovat špatné myšlenky. Jak? Tím, že se vzájemně povzbuzujeme, ač nás napadá i to, že tentokrát silně hazardujeme.

Sestupujeme víc než hodinu, doprovází nás nulový výhled. Najednou zničehonic přicházíme do lesíka, kde na nás žádná mlha načeká! I když jsme na pokraji sil, tak nám to vlévá novou krev do žil! Vyndáváme „krekry“, občerstvujeme se a následujeme lesní cestičku. Jsme překvapeni, že se nám ji podařilo nalézt. Mysleli jsme si, že se nacházíme na špatné trase značící ještě jiný výstup, který bychom absolvovat už určitě nemohli. Lesní cestou docházíme až k vlaku, který jezdí na vrchol Zugspitze. Bohužel máme zpoždění a poslední nám ujel před pěti minutami. Naštěstí se vzápětí otevřou dveře tunelu a vidíme zpožděný vlak přijíždět na zastávku. Máváme, nasedáme a vracíme se do GaPy. Jsme extrémně promrzlí, unavení a pokašláváme.

Do GaPy přijíždíme cestou překrásných výhledů. Tady už není mlha, zaujatě se koukáme kolem sebe na malebnou krajinu. Po příjezdu vybíráme hostel, protože potřebujeme doplnit energii mimo stan. Zázemí nutně potřebujeme, večeříme a usínáme.

Bohužel špatné podmínky výstupu se projevují na mém zdraví. Noc se mi nedaří prospat, jsem nemocný a zabírá až paralen. Následně alespoň na chvilku usínám.

Po probuzení se oba cítíme jako bez nohou. Nemůžeme kvůli únavě vstát, natož chodit. Bolí nás po výstupech celé tělo a já jsem navíc nemocný. Provádíme check-out na hostelu a přesouváme se na zastávku FlixBusu. Přicházíme na čas, rychle odjíždíme a já si říkám, jaký je úžasný pocit si lehnout na pohodlnou sedačku a rychle usnout. Bratr také usíná. S jedním přestupem v Mnichově přijíždíme do Prahy.

A co bych vám po tomto výstupu poradil? Nejdřív bych rád zdůraznil, abyste měli vždy jištění na ferraty. Nikdy nelezte bez něj. Následně si určitě vezměte i lepší obuv na výstup na ledovec. Na ledovec doporučuji vylézt pouze při dobrém počasí, protože můžete jinak hazardovat se životem. Zdraví je na prvním místě, stejně jako bezpečnost. Prosím nepodceňujme to a občas udělejme rozhodnutí, které sice není příjemné, ale nutné. Tak jako my. Horu vylezeme příště!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *