21.10.2018 admin 0Comment
Národní park na severu Itálie Puez-Geisler dokáže v létě očarovat návštěvníky svými magickými výhledy na vrcholky Alp a překrásnými vysokohorskými výšlapy. V zimě se z vysokohorského střediska stává populární lyžařská oblast. Nejtěžší na tomto pohoří je vybrat si období, kdy ho pojedete prozkoumat. Já (Filip Mayer, autor Deníku dobrodruha, viz. fb) jsem se rozhodl přizvat spolucestovatele Andreje a vyrazili jsme v příjemných letních dnech hajkovat!

Z Prahy vyjíždíme ve čtvrtek později večer. Pomalu se začíná stmívat a já vycházím z mé cestovatelské Kavárny dobrodruha, která se nachází kousek od nádraží. Na autobusovém nádraží Florenc v Praze mě příjemně vítají Italové typickým pozdravem „Ciao!“. Chvilku si s nimi povídám a přitom už netrpělivě očekávám příchod Andreje, který se mírně zpozdil. Italové mi hlídají batoh a já ještě rychle běžím nakoupit hamburgery na cestu (místo klasických českých řízků). Personál autobusu Flixbus je moc příjemný a cítím, že taková bude i cesta na sever Itálie.

IMG_6058

Andrej přichází nakonec včas, prohlížíme si ruksaky a vkládáme je do zavazadlového prostoru. Ve Flixbusu rychle nacházíme naše rezervovaná místa. Rozložíme si věci a uvelebíme se na sedadlech. Příjemně mě překvapuje, že si můžu pořádně natáhnout nohy a sklopit sedačku - cítím se skoro jako na lehátku :D. Chvilku si povídáme a zanedlouho spokojeně usínáme. Cesta probíhá poklidně, jen nás vždy na hranicích vyruší kontrola pasů, která se odehrává nejspíš na základě nedávných událostí v Evropě.

Do Bolzana, města na severu Itálie, přijíždíme časně ráno kolem 7. hodiny. Cítíme se odpočatě, bereme si svá zavazadla a rozvalujeme se na autobusovém nádraží. Nemáme ponětí, kudy se vydáme hajkovat. Náš první plán totiž ztroskotává při pohledu na okolní pohoří, které není v docházkové vzdálenosti.

Neleníme a začínáme na autobusovém nádraží vyhledávat možné hajky. Zjišťujeme, že většina z vysokohorských ferrat se dá zdolávat pouze s vysokohorským vybavením a s cepíny. Naše vybavení obsahuje 22 kilo věcí, ale není tam nic, co by nám umožňovalo vylézt na úplné vrcholky hor. Snažíme se dál a brzy nacházíme pohoří Odle v národním parku Puez-Geisler. Pohoří preferují spíše lyžaři, avšak v letních dnech nabízí příjemné hajky, které vedu až na samotné vrcholky hor. Navíc na tyto výstupy nepotřebujeme horolezecké vybavení a dokonce se zde nachází nejfotografovanější místo Dolomit. Jak se tam ale dostaneme?

Navrhuji nejrychlejší způsob – AUTOSTOP! Andrej ani moc neprotestuje a souhlasí s mým návrhem. Po krátké prohlídce města stopneme na benzince šíleného Itala. Ital se právě vrátil z Bolzana a jede směr Brixen ve svém malém Puntu. Po dálnici to pálí hlava nehlava a přitom nám vypráví svůj příběh o marocké slečně z minulé noci. Po třicetiminutové jízdě rádi vystupujeme. Před odjezdem nás zve ještě na espresso. Následně stopneme Magdalenu, která nás odveze až k samotnému pohoří Odle. Se vší úctou poděkujeme a začínáme šlapat k vrcholkům!

20180727_113838

Už když přijíždíme k výchozímu bodu (kemp Zanser Alm), oslňují nás nádherné výhledy na Dolomity, které vypadají jako z pohádky. Moc dlouho se nezdržujeme a vycházíme z kempu. Výstup se zdá být snadný, ale ohromné batohy na zádech ho značně komplikují. Dost se zadýcháváme při prvních kopečcích. V kempu nás opět vyvádí z míry výhled na pohoří. Zvedáme foťáky, fotíme a odpočíváme. Netrvá to dlouho a opět vyrážíme dál. Tentokrát už na samotný vrchol Dolomit!

20180727_190453

Myslíme si, že budeme kempovat v údolí a cestu nahoru si necháme na ranní hodiny. S časem jsme na tom ale dobře – ještě dnes při výstupu můžeme pozorovat západ slunce! Vyrážíme s touto vidinou okamžitě nahoru!

20180727_195256

Čas se pomalu chýlí k deváté hodině večerní a my jsme téměř na vrcholu. Při cestě nás obklopují vápencová horská pohoří, ze kterých se pomalu odlamují kousky hornin a padají do údolí. Přijde nám to dost nebezpečné. Stoupáme nahoru, jsme hodně vyčerpaní. Já přicházím jako první na vrchol pohoří! Bohužel se otáčím a vidím jen černá oblaka. Asi bude v noci pršet. Andrej přichází po několika minutách. Na vrcholu potkáváme Andrease z Německa, který přijel do vysokohorské chaty a šel se projít po pohoří, kde čerpá novou inspiraci pro svůj život. Andreas nás několikrát vyfotí, poděkujeme mu a on pak odchází. Teď teprve pořádně vydechujeme a užíváme si výhledy na italské krásy!

20180727_204431

Zanedlouho se zvedá silný vítr, který nás nutí rychle postavit stan. Stmívá se. Stan stojí, jdeme se ubytovat. Když už si myslíme, že můžeme začít odpočívat, tak najednou udeří silný blesk. Počítáme. „Andreji, měli bychom ten stan přenést někam do údolí,“ říkám kamarádovi, který souhlasí. Stan jsme totiž postavili přímo na vrcholku, protože jsme chtěli mít krásný ranní výhled na pohoří. Než se domluvíme, tak je kolem nás taková mlha, že nevidíme na krok! Bereme stan a po malých krůčcích se s ním přesouváme k nedaleké chatce. Nikdy v životě jsem tak silnou mlhu neviděl. Nikdy.

Se stanem procházíme kolem chaty, ve které jsou bučící krávy. Stan přesouváme na špatné místo u silnice, stojí najednou mírně ze svahu. Lezeme dovnitř. Leje jako z konve! „To bylo na sekundu,“ volám. A opravdu bylo. Déšť je na úrovni přívalového… Máme docela strach, protože náš stan vážně není na ideálním místě. Andrej má pod sebou obrovský kámen a při dešti slyšíme tajemné zvuky. „Sakra, slyšíš to?“ Povídám Andrejovi, který přikyvuje: „To je nějaký pes, ne?“ Na to odpovídám: „No hlavně ať to není vlk!“ Bouřka neslábne, internet nefunguje a my jsme uvězněni na svahu. Rychle otevíráme tuňáky, jíme je a usínáme. Za hodně dlouhou dobu se nám to konečně povede.

Ráno vstáváme rozlámaní a vzpomínáme na luxusní spánek ve Flixbusu. Andrej se zmátořil rychleji a volá na mě: „Pojď se na něco podívat!“ Vstávám a vcházím do ráje. Naproti mně se roztahuje mlha, která zahltila údolí pod námi. Nádhera! Balíme stan, doplňujeme v chatce vodu a jdeme na hlavní výšlap.

20180728_092930

Výstup na vrcholek nám trvá asi 3 hodiny. Kolem nás se prohání turisté s hůlkami a lehkými batohy. Zátěž na zádech je opravdu znát. Přeci jen… zkuste si nést 3 balíky vod dvacet kilometrů denně! Nevzdáváme se a vystupujeme na vrchol! Opět jsme udiveni bílým zbarvením vápenců a dokonce i sněhem, který pozorujeme cestou! Na vrcholku se projevuje extrémní zátěž. Šíleně nás bolí nohy, voda došla a jsme hodně unaveni. Původně jsme chtěli totiž stanovat v kempu, ale místo pro stany nenacházíme. Na vrcholku odpočíváme, fotíme se a jsme nadšeni z každé strávené sekundy na tomto kouzelném místě. Přijde mi, že se nám Itálie právě rozprostřela na dlani! Perfektní relax, cítím se jako v sedmém nebi.

20180728_093015

Když si odpočineme a dostatečně se vynadíváme na hory, tak scházíme průsmykem směrem k chatě (německy označené slovem Hütte). Právě se totiž nacházíme v jižním Tyrolsku, kde je hodně obyvatel s německým původem (podle mých informací právě s německým a ne rakouským). Všude jsou nápisy v Němčině i Italštině. Překvapuje mě, že jsou tu častější německé nápisy než italské.

20180727_125428

Pomalu sestupujeme z hor. Děláme hodně zastávek. Počasí se chová nevyzpytatelně. Chvíli svítí sluníčko a za okamžik zase prší. Nám to moc radosti nepřináší – neustále sundáváme batohy a převlékáme se. Pomalu klesáme, užíváme si výhledů, svěžího vzduchu a klidu než přijdeme do chaty. Chata v Itálii znamená obrovský pension s restaurací na viditelném místě se stovkou hostů popíjejících pivo s limonádou (perfektní kombinace na osvěžení!). Slyšíme zvonky krav, které jsou všude kolem nás. Chaty jsou většinou celé ze dřeva. Odpočíváme tu s „pivem pro barbary“. (smích).

20180728_153940

Po odpočinku pokračujeme ještě kousek po lesní cestě a za nedlouho poté vybalujeme stan. Stavíme ho na malebném místě s výhledem na vrchol ferrat (vrcholku pohoří). Odpočíváme a klidně spíme.

Ráno následuje náš poslední den. Nikam nechvátáme, pomalu stan balíme a kolem desáté vycházíme do městečka pod pohořím Odle. Město vypadá jako malované, protože každá velká chata zde působí tak velkolepě! Městem pomalu procházíme a po poledním obědě v italském supermarketu se přesouváme ke stopovacímu místu. Nedaří se nám chytnout projíždějící Porsche, dva veterány, ani nádherné červené Ferrari. (V tom bych odjel klidně sám bez parťáka, haha :D).

Po hodinovém čekání v úporném vedru nám zastavuje Fredy. Sveze nás sice jen kousek, ale mou lámanou němčinou alespoň vyzvídám základní informace o pohoří Odle. Vysazuje nás na benzínce a tam konečně Andrej stopne své první auto! Jsem z toho nadšený, protože má „šťastný palec“ a stopl dva právníky, kteří nás vezou až do Bolzana - přímo do centra. Navíc podnikají stejně jako my, tak jim hned vyprávíme o naší první cestovatelské Kavárně dobrodruha v Praze, budoucí cestovce, IT projektech a dalších věcech. Berou si na nás kontakty a cesta rychle utíká. Zjišťujeme, že právníci se jedou odreagovat na výšlap na vrcholek ferrat.

IMG_3966

Po příjezdu do Bolzana se rozloučíme, procházíme si městečko a odpočíváme na náměstí. Před cestou domů ještě nakupujeme kvalitní italské suroviny, Prosecco a další lahůdky. Přichází nostalgie. Nechce se nám zpátky domů a nejraději bychom si výlet protáhli. Flixbus ale přijíždí přesně na čas, hledáme naše rezervovaná místa a rychle usínáme. Spíme jako v peřinkách s myšlenkami na nádherný víkend.

20180730_090631(0) Filip Mayer, Autor Deníku dobrodruha

Fb.com/DenikDobrodruha,

Instagram.com/DenikDobrodruha

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *